Světlem i Tmou,
potkat sám sebe za Branou ...
Za Branou všednosti,
kde mnoho podstatného splývá,
za Branou vděčnosti,
kde Život sám se skrývá.
Co Vás se mnou čeká ?
Často se takovému prostoru říká průvodcovaný čas,
kdy se dva lidé potkají v prostoru opravdovosti. Takové setkání probíhá venku, v přírodě, a může z něj být několika hodinová procházka, sezení na jednom místě nebo kombinace obého. V našem společném prostoru jsem pak já tím, kdo naslouchá Vašemu příběhu a Vašim otázkám, ptá se a přináší podněty k zamyšlení. Ale v žádném případě já na Vaše otázky neodpovídám.
Naše spolu-bytí je o tom, abyste na své otázky nacházeli odpovědi sami, uvnitř sebe. A své průvodce, abyste dokázali uvidět v lidech, věcech i situacích, které Vás obklopují ať jste kdekoli.
Potkat se za Branou
Za Branou se potkat v noci i ve dne, může kdokoli,
kdo cítí, že sám se svými otázkami teď už moc nehne.
Odpovědi hledá dál,
mudrců je plný sál...
Pravda jen v něm však ukrývá se,
občas křičí nahlas, občas jen sama sebe ptá se:
„Kdy objevena budu ve své kráse?“
Když za Branou se pak potkáte,
vzájemně smysl si dáváte.
V praxi se tedy jedná o společný čas dvou lidí. O spolubytí v přírodě. O hluboké a pravdu sdílející povídání a naslouchání. A o snahu více porozumnět sami sobě.
Putování se mnou nese název Světlem i Tmou, název protikladů, toho, co je a není vidět. Stejně tak jako mnoho, z nás samých...
A proto, abychom to doposud neviděné v sobě a ve svých životech uviděli, vydáváme se společně na procházku a samotné bytí, do přírody...
Procházka může být dnem (světlem) či nocí (tmou). Často je volba světla či tmy velmi úzce spojená s tématy a otázkami, které Vy na naší cestu do přírody přinášíte.
Jakmile se potkáme na předem domluveném místě, začíná naše společná cesta. Kráčíme přírodou, vnímáme všemi smysly své bytí v počasí, jaké zrovna je, s tématy, myšlenkami a pocity, které zrovna přicházejí.
Zbystřujeme svou pozornost zejména k sobě samým.
Častými tématy, do kterých se všichni sami v sobě noříme a čas od času si v nich potřebujeme udělat jasněji jsou vztahy (sami se sebou, s partnery, dětmi, rodiči, přáteli...), práce nebo naše poslání.
A jak tak kráčíme, nebo jen sedíme, uprostřed všeho a zároveň ničeho, s pozorností ke svému nitru si začínáme odpovídat na otázky. Začínáme vidět neviděné a slyšet sami sebe sdílet doposud nesdílené.
S důvěrou odkrýváme sami sebe, před sebou i před světem.
A jaká je má role na Tvé Cestě?
Cestu za Pravdou Tvou Ti neukážu, kroky své řídíš sám.
Ani návody, rady a tipy na štěstí, Ti nepředám.
Půjdu s Tebou polem, lesem, loukou stejně jako Tvou Duší,
do míst, kde Ticho je, a jen Srdce hlasitě buší.
Pokud Víra Tvé kroky povede,
pak nic Tě z Cesty Tvých otázek nesvede.
Dál potkáš se s Pravdou svou, i se svou Duší,
těmi, které víc než tuší,
jaký život Tobě sluší.
Na otázky své odpovíš si zcela sám,
dovolíš si vystavět v sobě posvátný chrám,
a já míň ani víc než sebe, Tvé cestě nevydám.
Tohle je záměr mojí Duše,
je ve verších, aby nezněl příliš suše:)
Leč verše stejně jako všechna slova,
neřeknou Ti, jaká Tebe čeká doba.
Život je vážně jen teď a tady,
a i v tom mém já nevím si občas rady.
Můžeme potkat se v bolavé nebo nejasné době,
pokud ale víru ponesou Duše naše obě,
za Branou odpovíš sobě.
V jakkoli nelehké to bude době.
Já věřím totiž sobě, i Tobě.
- Petra Ďurkove
"Jsem vděčná a děkuji, že jsem byla seznámená s Petrou. Hned náš první pohled byl pro mě tak silný, že jsem věděla, že pouť s Petrou je cesta, kudy půjdu. Uběhlo třičtvrtě roku od mé pouti. Tolik se toho událo. Ušla jsem velký kus cesty a další je jistě přede mnou. Zrodilo se tolik nového. Těší mě, když si uvědomím, že se událo, nebo proběhlo něco nového. I třeba jen nepatrného. Také mě baví zkoušky, které přicházejí. Mohu se z nich učit a posouvají mě. A pokud ne, Petra mi byla a je oporou. Vždy s úctou a respektem. Děkuji. 🍀"