Baví mě chodit po hraně,
necítím se tam tak svázaně.
Srdce buší, v kontaktu jsem se svou Duší.
Strach se do široka rozprostírá,
nad hlavou zůstává obloha širá,
a z mých dlaní kape voda čirá.
Je to hrana, kde láska k životu se rodí?
Je to místo, kam nikdy mě nikdo nedoprovodí?
Co když mě ale někdo dolů shodí?
Co když mě má Hra-na…
z té hloubi nevysvobodí.
Pak rozhodnu se znovu vstát,
plamínek naděje nechám plát,
přestanu se vším jen bojovat,
a sama sebe vydám se překonat.
A takhle to půjde s každou hranou,
až dokud vše nepotřebné neodložím stranou.
Žijeme-li život rolí hranou, to důležité od nás zůstává stranou.