Prázdno každý den snídám,
na hvězdy ráda se dívám.
Cestuji taky po nenávratnu,
a ani když svoje pěsti zatnu,
úleva nepřijde žádná,
cesta to není snadná.
Iluze se mi boří,
rozplývajíce se v moři.
Odlesky na světle hází,
cítím jak moc mi schází.
Krásou svou umí uhranout,
Jiskře dovolí zaplanout.
A člověka nechají v hloubi utonout.
Všechno se na kusy boří,
plovoucí na širém moři,
životy v hloubky se noří.
Topím se v prázdnu nebezpečna,
kde žádná cesta není věčná,
a já měla bych jim být vděčná?
Až ale utopím se docela,
ještě jednou bych opravdu zachtěla,
uvidět jejich třpyt a jas,
prosvětlující toliko života Krás.