Kde to jsme já každý večer ptám se.
Často plna zmaru a žalu,
proklínám se.
Vím, že to není cesta kupředu,
mám pocit, že ale líp to teď nesvedu.
Slovo ke slovu já skládám,
nepopsatelné do vět vkládám.
Můj vnitřek na kusy jak zdá se,
ubírá naším světům, na jejich Kráse.
Co je tohle za svět? Já sama sebe ptám se!
Otázek v mé mysli toliko se rodí,
když sama se sebou,
nepluji na jedné lodi.
Pak všechno kolem sebe bořím,
a víc než pluji vpřed, do hlubin se nořím.
Prý velké poklady najít se tu dají,
říkají Ti,
jenž své hlubiny už moc dobře znají.