KDYŽ SAHARA…

Hledá Tebe i mě, volá, 
k nalezení pravdy-života-sóla?

Ona byla, je a bude. 
I když z nás tu nic nezbude. 

Srdce buší, strach na těle i v duši. 
Odevzdání a smír, pěkně jak se sluší. 
Její volání totiž nic nepřehluší. 

A tak Tvé kroky za hranice poznaného vedou, 
co děje se v nás, to vysvětlit nejde žádnou vědou.

Do života přivála nám všechno, 
dává a bere, přináší nepoznané-nebezpečno.

Zpochybňuje, co smysl dává, 
co věčné zdá se, věčně u ní nevyhrává. 

Ruletu živosti roztáčí, tam a pak i zpátky, 
ohledy nebere, jaké nadělá při tom zmatky. 

Někde je vším, a jinde z hola ničím, 
do života vpadla mi, a já radši už mlčím, 
a naslouchat podstatnému se učím.