V oka-mžiku, kdy jak se sluší,
rozpoznáš v sobě svoji Duši,
pak uslyšíš víc, než Tvoje uši.
Nádechem se rázem staneš,
výdechem pak Svět uhraneš.
Vidět dál než za Zrcadlo,
bořit i stavět, vše co už spadlo.
Z čehosi kamsi tady na Zem.
Z nekonečného srázu padáš rázem.
Až skutečně přijmeš, co Tvé Srdce slyší,
až hlas Tvůj bude tišší, než mlčení mniší.
Pak v tom nekonečném pádu,
dovolíš otočit si hlavu.
Ucítíš jak vítr Ti do tváře,
ukazuje s Láskou scénáře.
Všechny ty hry, které za chvíli už skončí.
Žádné ano, či ne,
žádné hrady, zrady ani rady zvenčí.
Jediná Pravda je, že paní Smrt Tě nemine.
Nevím jak Ty, ale já v tomhle místě,
vím, a to zcela jistě,
že i bez her dá se Život hrát,
a člověk může se čímkoli stát.
A tak ruce své rozpínám,
s nekonečným vz-Duchem se prolínám.
To Sny mých nadějí, mě teď nesou,
bezpečně na Zem mě v Lásce snesou.
Už nohy mé na Zemi zas pevně stojí,
a já už vím,
že ať kdokoli přijímá či nepřijímá pod obojí,
pokud se Života, Srdce a své Duše bojí,
v tomhle pádu jeho Tělo neobstojí.