Stýskání srdce mé dohání,
častěji ptám se na přání.
Té Čarodějky uvnitř sebe,
co cítí, že součástí je Ze-mě i Z-nebe.
Dívá se do čarovné dáli,
nevidí však nic, o co bychom stály.
Vidí hloubku lidských duší.
Tuší, že život může být i sušší,
než doposud ho znala,
když věřila, že jedna je z mála.
Náročnost mizí v ní k nedohlednu,
je či není jedno, kam si tu sednu?
Jiné místo jinou příležitost skýtá.
Jaká část bude žitá,
a jaká zůstane skrytá?
Skrze to, kam s touhle otázkou k ohni si usedám,
odpověď u ní, už vlastně nehledám.
Sedím s ní tiše, do plamenů hledíme,
ptám se teď tiše, Proč tu vlastně sedíme?
Najednou vstane, barvy se vytrácí,
plameny šednou, oči od ohně odvrací.
Do Života zpátky mě navrací.
A Ona v Prach se obrací.