To místo, ten čas,
kdy všechno zastaví se v nás.
Světlo do temnoty se vpíjí,
život sám se teď míjí.
Smrt a konec konců jsou tím jedním,
dávající sbohem dnům tak všedním.
To nové v strachu rodí se,
a žába sedící na římse,
dívá se na dění kolem,
když “Kdo z koho?” zvolá na ni Golem.
Jako Golem náš strach někdy zdá se,
vzdáleno je všechno Kráse.
Možná, co takhle se chvíli jenom dívat,
a zkusit si před ním, začít třeba zpívat…