Když nohy neunáší moje tělo,
a bytí neví, co by od života chtělo…
Do tváře dívám se nesnázím,
na nic co přijít má nevsázím.
Pak volám víc než kdy jindy sebe,
skrze to nekonečně modré nebe,
skrze vodu, která vedle mě na povrch zemský vyvěrá,
skrze krákání havrana,
za tmy i za šera.
Nechápu nic a přece jsem tady,
bytost, co neví si se životem rady.
Chci moc?
Nebo neumím chtít málo?
Chci žít tak, že na konci řeknu:
“Tak to za to teda stálo!”